Dresslerova vila je hodnotným a v regionu poměrně ojedinělým příkladem rané moderny. Abychom mohli plně ocenit její inovativnost i modernost, musíme absolvovat krátký exkurz, věnovaný proměně vilové architektuře na počátku 20. století. Právě ta doznala v době, kdy mladý architekt začal s vlastní praxí, doslova revolučních změn. Reforma obytné architektury znamenala navýsost aktuální téma, jemuž se nevyhnul žádný tvůrce a výjimkou nebyl ani Josef Zasche. Inspiračním zdrojem byla anglická architektura, ovlivněná hnutím Arts and Crafts a zpopularizovaná mimořádně vlivnou třídílnou prací Hermanna Muthesia Das englische Haus: Entwicklung, Bedingungen, Anlage, Aufbau, Einrichtung und Innenraum. Adam Gottlieb Hermann Muthesius (1861–1927) náležel k nejvýznamnějším německým architektům a teoretikům architektury své doby a zároveň propagátorům ostrovního životního stylu, kdy vyzdvihoval účelnost britského rodinného domu. Symetricky komponovaný půdorys 19. století, vycházejícího z Palladia a zámeckých dispozic nahradil funkčním modelem anglického domu, oproštěného od formalistního pravidelného řazení obytných prostor. Do popředí se tak dostal zejména důraz na pohodlí, který pomalu upozadil reprezentativní funkci. Zároveň si všímal i významu orientace dle světových stran, která úzce souvisela se zásadní otázkou oslunění a vyzdvihoval individuální, asymetrickou dispozici, „ušitou na míru“ obyvatelům, provázanou se zahradou. Jak sám poznamenává: „Anglie tu dala příklad, především asi tím, že tam byly nejprve opuštěny ohledy na stylové formy, že byly položeny nejvyšší nároky na pohodlí a daleko vyvinuté zdravotní požadavky, jež nedaly, řekl bych, architektu mysliti na cvičení slohová a samy vyžadovaly plné pozornosti. Šlo tu především o zdravé, praktické disposice. Není možno ani dosti zdůrazniti, že z praktických předpokladů nevznikne ještě krása, ale, jak jsem řekl, i právě v zásadním zdůraznění praktických potřeb a užitkovosti spočíval v anglickém umění domovém prostředek proti stylovým zlozvykům a na základě těchto praktických požadavků povstal dokonce umělecký útvar, nový ideál prostorový, stojící k ideálům prostorovým dřívějších dob v určitém protikladu: sluncem ozářený, vzdušný pokoj“.

Jak tedy vypadal onen obdivovaný anglický dům? Ústřední prostor tvořila schodišťová hala, pomyslné srdce domu. K ní byla zpravidla připojena jídelna (v menších domech často spojena s halou) a kulečníkový či pánský pokoj, orientovaný do zahrady. Dále se v přízemí nalézala knihovna, kuchyně s příslušenstvím, místností na přípravu jídel a někdy ložnice služebnictva. Patro bylo vyhrazeno pro potřeby rodiny a tak se zde nalézala ložnice, dětský pokoj, koupelna a také pokoj pro hosty. Velkou měrou se uplatnily také arkýře (bay windows) a tzv. cosy cornes (útulné kouty), které můžeme nalézt také v jablonecké vile. Centralizace dispozice umožnila různou výšku jednotlivých místností a nepravidelný půdorys domu. Hala obvykle přesahovala až do prvního patra, čímž vznikl velký vzdušný ústřední prostor, kontrastující s okolními nižšími a útulnými místnostmi. Velkou roli hrálo i vybavení, které bylo plně v souladu s konceptem domu. Jedním ze znaků „modernity“ se proto stal i vestavěný nábytek, poskytující více volného prostoru, který je v protikladu vůči horror vacui příznačnému pro 2. polovinu 19. století. Koncept anglického domu byl nesmírně populární a není divu, že se s ním běžně můžeme setkat ještě ve 30. letech 20. století. Vila, za jejímž rozmachem stojí bohatnoucí střední třída, se tak od konce 19. století stává nejrozšířenějším stavebním úkolem, který měl pro architekty ještě jeden významný benefit – na rozdíl od velkých, oficiálních zakázek umožňovala relativně volně experimentovat s architektonickými formami. A právě to byl i případ Dresslerovy vily. Investorem prvního, skutečně moderního domu na území města byl Heinrich Dressler, spolumajitel věhlasné exportní firmy, zaměřené na uměleckou krystalerii. Stavbu pak v letech 1905–06 provedl místní stavitel Carl Daut. Proč Dressler oslovil zrovna Zascheho, nevíme – snad ho zaujaly návrhy mladého architekta na hlavní jablonecký kostel. Svým střídmým architektonickým řešením má velmi blízko k takřka současně dokončené tzv. Modré vile sochaře Karla Wilferta v Praze-Holešovicích (1904–05) s níž ji spojují prosté, bezzdobné, robustní modernistické formy a působivá skladba hmot. Tato snaha o abstrahování architektonických tvarů, v nichž je kladen důraz na objemovou skladbu, je ostatně částečně čitelná již u architektovy první významné realizace, starokatolického kostela. Na fasádách se tudíž neprojevuje obvyklá osová souměrnost, okna jsou spojena jen volnými kompozičními vazbami a jejich velikost i umístění ovlivnilo vnitřní uspořádání domu. Jindřich Vybíral v souvislosti s nastupující generací moderních architektů, narozených na počátku 70. let 19. století, k níž náležel i Zasche konstatuje, že chápali fasádu „pouze jako „slupku“ obalující „jádro“ – vnitřní prostor, jehož formování bylo hlavním obsahem jejich tvořivé aktivity.“ Vila je vystavěna na půdorysu ve tvaru písmene L. Mezi dvě navzájem kolmá křídla je umístěna předsazená terasa se schodištěm, po kterém bylo možné sestoupit do rozsáhlé zahrady s mohutným nárožním altánem. Schodiště se obtáčí kolem jihovýchodního křídla domu a v úrovni zahrady je pod ním umístěna drobná výklenková fontána, obložená skleněnými dlaždicemi s namodralým povrchem. Geometrické prvky ze skla zároveň oživovaly a zjemňovaly také strohé fasády s plochami pojednanými drsnou omítkou, zdůrazňujícími přísný výraz domu, narušený pouze dvěma arkýřovými okny (bay windows) v jihovýchodním křídle. Elegantní černý keramický obklad pak zdůrazňoval hlavní vstup do domu. Při vstupu do zahrady i u hlavního vchodu použil Zasche oblíbený motiv abstrahovaného sloupku s hladkým dříkem uplatňující se i v případě dalších realizací z této doby (Vrchotovy Janovice, soubor náhrobků). V dispozičním řešení vycházel architekt z anglického halového domu, nicméně v modifikované, neformální podobě. Středobodem organicky pojaté kompozice byla sice obytná hala spojená s terasou, na kterou navazovaly reprezentační prostory určené pro návštěvníky (salon, jídelna, lodžie), ale ve stejné úrovni se nacházela rovněž privátní, rodinná část (ložnice dětí a rodičů, šatna, hostinský pokoj, koupelna a pokoj pro služku). Rodinná partie, situovaná v nižším křídle, byla koncipována do jisté míry jako samostatná jednotka, včetně vlastního vstupu na zahradu. Provozní prostory (kuchyň, spíž) byly poměrně nápaditě situovány ve zvýšeném přízemí v zadním traktu hlavní části domu, z nějž byl přístup i do suterénu. Tam se vedle bytu zahradníka nacházela také prádelna, žehlírna, centrální topení a uhelný sklep. Podkroví pak zabírala druhá bytová jednotka, takže vila byla zřejmě dvougenerační.

Toto Zascheho racionalistické a zároveň rafinované pojetí dispozice i fasád, předznamenávající do jisté míry funkcionalistický přístup k architektuře, oceňovali i poučení současníci. Revue Volné směry o tři roky později v příspěvku Moderní dům v Praze, věnovaném architektově další realizaci, paláci Vídeňské bankovní jednoty vyzdvihuje právě nepatrně členěné a bezzdobné fasády „nádherné ve svých proporcích“, „vznešené ve své jednoduchosti“ vyznačující se „chladnou noblesou“ a „pravým výrazem architektonickým“, aplikované i v případě jablonecké rezidence. S tímto pohledem souzní i slova spoluzakladatele uměleckého spolku Metznerbund a malíře Karl Krattnera, který ve své stati, věnované Zascheho tvorbě v časopise Deutsche Arbeit (1909) upozorňuje, že „je zcela mylné se domnívat, že stavbu lze považovat za umělecké dílo pouze tehdy, jsou-li v ní uplatněny tzv. historické slohy nebo jedná-li se o budovu pro vyšší účely.“ Jako příklad uvádí mj. právě Dresslerovu vilu, kde podotýká, že „potěší každého znalce. I zde je patrná snaha o přísnou jednoduchost, a přesto dosahuje dojmu lákavé útulnosti a pohodlí tím nejzdařilejším prostorovým řešením.“ V kontextu místní architektury tak Dresslerova vila představuje nesporně ojedinělé dílo, které zde nemá paralely. Dnes dům slouží jako mateřská škola a díky tomu se dochoval v poměrně autentické podobě, třebaže ani interiérům se nevyhnuly pozdější úpravy. Největší změnu znamenalo nahrazení pálené krytiny nevhodným asfaltovým šindelem, odstranění drobných skleněných prvků fasády, okenic a komínů, změna omítky, která původně využívala kontrastu mezi hrubou, a hladkou strukturou, či odstranění plaňkového plotu a jeho nahrazení pletivovými poli. To však nic nemění na faktu, že s ohledem na své nesporné kvality i význam v dějinách architektury by si vila zasloužila zápis mezi kulturní památky a postupnou obnovu, která by ctila její historickou podobu.